V souvislosti s hysterií kolem snahy podřídit soudy politické moci v Polsku se zamýšlím nad tím, proč se soudci nemají řídit svým svědomím, ale zákonem. Demokracie totiž potřebuje pojistku mimo jiné i proti absenci svědomí.
S údivem jsem si přečetl text přísahy soudců a ústavních soudců, které se od sebe ve zdánlivé maličkosti podstatně liší. Viz
Seznam slibů v českém právním systému
Text pro obyčejné soudce je v pořádku, slibuji, ... že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle...
Zatímco ústavní soudce se nepotřebuje řídit zákonem! On slibuje, ... budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony ...
Svědomí obyčejného soudce je omezeno na výklad existujících zákonů. Ústavní soudce však není nijak omezen v rozletu svých myšlenek, které mohou být v rozporu s praktickými legislativními potřebami, ke kterým demokraticky dospěli zákonodárci. Vždyť co jsou to přirozená práva člověka, která má hájit? Právo na práci, na děti, na sexuální identitu, na místo pobytu, na vzdělání, na důstojný život? Taková práva na Zemi nikdy nebyla, dokud některé státy nedeklarovaly, že je pro své občany dokážou zajistit. Opakuji, pro své občany!
V demokratickém zápase o znění zákonů se tzv. pravice a levice neustále přou o to, jak se tato "práva" mají promítnout do zákonů. Jestli má každý právo na zaměstnání, tj. předstíranou práci, na plození dětí, které nebude umět uživit, na důchod bez předchozích zásluh, na adopci dětí pro lidi se sexuální identitou takovou, že o ní většina národa nemá tušení, na právo cizích národů přistěhovat se do České kotliny a vyžadovat materiální zabezpečení na úrovni takové, že jen oni sami nebo soudci ÚS posoudí, zda je důstojné, aniž by se starali o důstojnost domácích obyvatel nebo o zajištění zdrojů pro uspokojení jejich vůle (toho ÚS).
A teď si představte, že většina ústavních soudců má své představy o tom, která politická strana má pravdu. Potom všemožné politické změny proti jejich vůli nelze uskutečnit, případně nežádoucím změnám nelze zabránit. Co nejde prosadit na demokratické půdě parlamentu, dá se prostě vysoudit u ústavního soudu. Parlament třeba schválí jednomyslně zákon, že homosexuálové nemohou dostat k adopci cizí děti, protože k takovému řešení odborníci mají své důvody. Někdo si postěžuje ÚS a ten vynese rozsudek, že se jedná o diskriminaci a že parlament musí stejná práva homosexuálů zohlednit. Toto byl jen jeden příklad, ale totéž se může týkat otázek imigrace, inkluze ve vzdělávání, obnovitelné energie, náboženských pravidel, nepodmíněného příjmu nebo globálního oteplování. Tedy otázek, u kterých ani odborná veřejnost zdaleka není jednotná, které jsou čistě politické povahy, ale ústavní soud prostě může rozhodnout jinak. Tomu se říká soudcokracie, kdy soudce se stává sám zákonodárcem. Soudci můžou i rozhodnout o tom, co je to extrémismus a nepřipustit nežádoucí politiky k účasti na volbách.
Poláci pouze rozhodli o tom, že soudci musí rozhodovat 2/3 většinou. Zlí jazykové tvrdí, že všichni jsou to bývalí prominenti bývalého komunistického režimu, kteří právě prostou většinu ztratili, a proto tolik řvou. I o minulosti našich ústavních soudců bylo napsáno mnoho nepěkného. Jestliže soudci budou rozhodovat jen těsnou většinou, pak se zcela určitě jedná o otázku, kterou jim nepřísluší posuzovat.
Soudní orgány EU jsou v chápání svých pravomocí ještě nestoudnější a polská iniciativa k jejich odkázání do patřičných mezí je zcela na místě. Nevíme, kdo ty soudce volil, tak mi není jasné, proč bychom je měli poslouchat. Postupně se přidejme k postoji MUDr. Chocholouška: "Jen ať si kecaj, na to my jsme zvyklí".
