- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Nepolevující tlak politických špiček zemí, které migrační krizí trpí nejvíc, že musíme v pomoci uprchlíkům vytrvat, že je vlastně ani nesmíme urážet tím, že bychom zjišťovali jejich věk, nebo dokonce odkud pocházejí, jestli se vlastně nejedná o migranty ekonomické, mě přiměl k zamyšlení, o jakou solidaritu se to vlastně jedná. Opravdu mi hlava nebere, když problémy s uprchlíky už nikdo nepopírá, jak si může Merkelová a Macron dovolit požadovat vývoz svých problémů do dalších zemí EU a nazývat to solidaritou.
Solidarita má tyto vlastnosti:
Která vlastnost je opravňuje k tomu, aby případnou pomoc vydávali za povinnost? Nevidím ani jednu. Zájem jednoho rozdávat (z cizího) se zájmem druhého vše spotřebovat? Laskavost oplácet nenávistí? Nechat prožrat sociální fondy s nadšeným souhlasem vlastních důchodců? Pozvat celou Afriku a rezignovat na ochranu hranic? K čemu vlastně máme státy a podobné útvary, když by si nesměly chránit hranice? Když důchodové fondy nestačí, tak zpronevěřit i budoucí daňové výnosy jejich zástavou a zadlužováním?
Položme si otázku, koho máme považovat za své bližní:
Pomoc bližnímu staví vždycky lidi proti lidem, zájmy jedněch proti zájmům jiných.
Invaze migrantů, tlačících k nám (podle médií) v prvních řadách ženy a děti, mi připomínají scény z války, kdy v útoku byly před tanky hnány také ženy s dětmi. Nemohu je zařadit ani do jedné skupiny bližních. Vychází mi tedy z toho logicky, že v soupeření o zdroje jsme každý na jiné straně.
Další články autora |
Díky své všestrannosti se rýže LAGRIS už dlouho stávají nedílnou součástí mnoha pokrmů z celého světa. Bez ohledu na to, zda se používají k...