Udivuje mě, že někdo může žádat zákaz oslav jako "Den národa" ve Švédsku s tím, že patriotismus je jed, který zneužívají extrémistické živly. Naplní nás snad hrdostí Evropské ideály lehkosti, s jakou zradíme odkaz předků?
K napsání tohoto blogu mě inspiroval text článku zde:
Kněží se dožadují, aby Švédsko přestalo slavit "jedovatý" Den národa
Třeba je to celé hoax, ale věřím, že nějaký vyšinutý jedinec tak může uvažovat. Jestli se s někým takovým setkám, zásadně se s ním nepřu. Když se totiž nějakou dobu s někým hádáte, přihlížející po chvíli ztratí přehled o tom, kdo z vás je větší blbec.
Stát i církev mají své významné dny, ve kterých oslavují nějakou událost v minulosti, která sice mohla být zločinem, krveprolitím, nebo podvodem, ale elity z jejího odkazu vždy čerpají a opírají o to i legitimitu své vedoucí úlohy. Příkladem takových oslavovaných událostí bývají válečná jatka, zázraky, rozvrácení předešlého státu, krvavé i fiktivní revoluce nebo zavraždění vládce. Zkrátka den, kdy elita národ vyvedla z neštěstí, do které by se nikdy nedostal, kdyby jí předtím neposkytl podporu. Svátek z toho pak udělají noví vládci. Kdyby to dopadlo opačně, bude se to slavit také. Když k tomu dodám, že většina lidí význam svátků spatřuje pouze v tom, že je navíc nějaký den volna, tak se skutečně může zdát, že slavit svátky a významné dny je zbytečné. Že by ti kněží měli přece jen pravdu?
Člověk ale musí o něco usilovat a být hrdý na to, když se mu to povede. Co nám ale zbude, když se zbavíme hrdosti na tradice a úspěchy našich předků, kterých pro nás dosáhli? Vždyť i díky nebo navzdory všem těm krvavým převratům, oslavovaným válečným zločinům, zázrakům, předstíraným revolucím, úspěchům diktátorů, okupaci vydávané za osvobození, a třeba i díky nechtěnému těhotenství jsme tady, nebo tomu vděčí naši rodiče. Proto slavíme i vlastní narozeniny. Zahodíme to všechno, abychom někoho neurazili, a nahradíme to hrdostí nad tím, jak lacino prodáme svou kůži přistěhovalcům, kteří ze svých tradic neustoupí ani o píď a díky tomu nás převálcují?
Budeme tedy hrdí na svou toleranci a ochotu akceptovat jiné zvyky, lehkost, s jakou jsme opustili ty vlastní? Budeme hrdí na to, jak jsme nevěřili vlastním očím, ale uvěřili uším? Jestli nás ze své nenávisti zaříznou, budeme mít příležitosti zeptat se svých předků, jestli oni jsou stejně hrdí na nás, jak jsme s jejich odkazem naložili.
Další články autora:
